
Vrátíme se do roku 1982, kdy přemysl Neumann přichází s neobvyklou problematikou - koně pracující v dolech.
,,Vehnali ho do železné klece a ta s ním zmizela v strašlivém propadlišti a Běláček se navždy rozloučil se sluncem, modrou oblohou, se světlem a barvami polí, lesů a luk. Byl v cizím prostředí, které bylo vlastně jeho hrobem. Z těchto míst nebylo návratu."
Tak líčí smutný osud koně v dolech J. H. Týnecký ve své knize Bělouš z roku 1927.
V našich dolech na ostravsku pracoval kůň ještě koncem 50. let, ale jeho osud byl již mnohem snesitelnější než dříve, a dokonce někdy i lepší, než jeho druhů na zemi. Důlní kočí a horníci vůbec byli ke svému nepostradatelnému pomocníku většinou velmi laskavý.
Koně pracovali stejně jako horníci na směny. Při skončení byli vypřaženi, někdy daleko od stáje, a přece si k ní ve spleti chodeb dovedli najít cestu. byli perfektně naučení a uměli i počítat. Byli naučený na počet vozíků a podle nárazu zjistili, zda jich je správný počet a samy se dali do pohybu. Kůň si rychle zvykal na jendoduchou i když těžkou práci bez udidla a opratí. Staří a nemocní koně byli vyvezeni na horu na čerství vzduch, kde se často vzpamatovali a novým majitelům přinesli ještě velký užitek.





zase super článek! Ty máš prostě skvělý články! =)